Lidé mají větší cenu než jejich názory. Vyšla korespondence Arendtové se Scholemem : Tereza Semotamová

Česky nedávno vydaná objemná korespondence filozofky Hannah Arendtové s religionistou Gerhardem Scholemem je mimořádně zajímavá hned z několika důvodů. Dozvídáme se, jak důležitou roli oba sehráli v záchraně židovského kulturního dědictví, v udržování odkazu jejich společného přítele Waltera Benjamina, a především jak fungují přátelství plná rozporů.

Korespondence začíná v roce 1939 poté, co Němka Arendtová se svým budoucím manželem a matkou utekla do Paříže. Tam pracuje jako vedoucí kanceláře Židovské agentury. Stěžuje si, že nemá dost času věnovat se svému rukopisu o židovské spisovatelce Rahel Varnhagenové, a také má starosti o jejich společného přítele, literárního kritika a filozofa Waltera Benjamina. Ten krátce nato spáchá dosud nevysvětlenou sebevraždu při přechodu francouzsko-španělských hranic. Arendtová o tom informuje v dalším dopisu a dodává: "Židé v Evropě umírají a lidé je zahrabávají jako psy."

Izraelský filozof a kabalista Gerhard Scholem, který celoživotně promýšlel židovství a sionismus, žije již od roku 1923 v Palestině, kde přijal jméno Geršom a deset let nato se na univerzitě v Jeruzalémě stal prvním profesorem židovského mysticismu. Jeho výklady kabaly jsou ve své době převratné a Arendtová se ve velkém zasadila o to, aby rezonovaly také v USA.

Arendtovou a Scholema pojí především přátelství s Walterem Benjaminem. Snaha zachovat jeho odkaz zaujímá velkou část korespondence. Vyplývá z ní, jak to tehdy bylo složité - redakčně, na dálku. Právě tento společný zájem také oběma pisatelům pomáhá přestát neshody.

Tou první výraznější je Scholemova reakce na slavný článek Arendtové o sionismu v roce 1946. "Počítám s ušlechtilejšími hlubinami ve Vašem srdci, které se také ještě přihlásí ke slovu. Na cestě, o které svědčí Vaše řádky, se se mnou nesetkáte," píše.

Je pozoruhodné sledovat, jak moc se liší jejich názory na židovství a sionismus a jak moc se přesto snaží si stále vzájemně porozumět a "setkat se". Arendtová je nad věcí a píše Scholemovi: "Lidé mají větší cenu než jejich názory, z jednoduchého důvodu, že lidé de facto jsou více než to, co si myslí nebo dělají."

Velkou ránou pro přátelství jsou pak Arendtové reportáže ze soudu s nacistickým pohlavárem Adolfem Eichmannem v Izraeli. Filozofka požádala časopis New Yorker, zda by pro něj o přelíčení mohla informovat. Chce především otestovat své teorie nastíněné v knize Původ totalitarismu, například tezi "o zlu a jeho banalitě skrze byrokratizaci".

Scholem s ní zásadně nesouhlasí a vyčítá Arendtové jak banalizaci nacismu, tak fakt, že "potměšilý tón" jejího reportování nemá ani špetku Ahabath Israel, tedy lásky k Židům.

Dopis, jímž Arendtová reaguje, je ukázkou mistrné argumentace. Obojí se čte jedním dechem jako dokonalý doprovodný materiál k její česky nedávno znovu vydané knize Eichmann v Jeruzalémě, vzniklé právě z těchto reportáží.

Ve své době šlo o kontroverzní dílo. Arendtová v něm nešetřila nikoho: Němce, Židy, aktéry ani oběti. Poprask vyvolalo také její nařčení členů židovských rad z kolaborace s nacisty. Pro leckoho bylo šokující, že Arendtová je schopná kritiky vlastních řad. Jak fenomenální a vskutku inspirativní.

Scholem svoji reakci na Arendtové reportáže nepíše jen tak, pouze pro ni, protože vzápětí žádá o možnost vzájemné dopisy zveřejnit v novinách. Arendtovou to evidentně šokuje. Na jednom místě knihy o jejich dopisech zaznívá: "Takové dopisy jsou jako velice tenká pevná vlákna, o kterých by si chtěl člověk namlouvat, že ještě dokážou držet pohromadě zbytek našeho světa."

Jenže svět se rozpadá. Jediné vlákno, které pisatele nakonec pojí, je snaha dotáhnout do konce vydání textů Waltera Benjamina, které Arendtová prosazuje v Americe.

Dozvídáme se rovněž, že Arendtová i Scholem sehráli zásadní úlohu v záchraně nacisty zabaveného židovského kulturního dědictví, ať už v rámci Organizace pro obnovu židovské kultury, nebo na vlastní pěst. Protože součástí knihy je také pět terénních zpráv z cest Arendtové do Německa, zjišťujeme, že mnoho takových sbírek bylo evakuováno do Slezska, Čech, západního Rakouska či jižního Německa a uloženo ve štolách, na zámcích či jiných místech.

Židovská kultura byla po válce roztříštěná po celém světě a židovský národ dehonestován. Arendtová psala Scholemovi o pocitu archy: "Tohle je potopa, poté co zanikl svět. Nyní tedy sedíme, pár přeživších (kteří vlastně za to nemohou, že jsou ještě naživu, a tudíž bychom si tím měli být zase - ne s radostí, ale s klidem - pomalu jistí) jako Noe ve své arše, do které jsme nemohli zachránit ani to nejnutnější."

V tomto smyslu Arendtová pro svůj národ, byť k němu měla složitý vztah, a budoucnost židovské kultury udělala mnohem víc než její kritikové.

Studie sedmašedesátileté Němky Marie Luise Knottové, která je součástí českého vydání korespondence, zasvěcuje čtenáře do vztahu dvou myslitelů. Knihu doplňuje obsáhlý poznámkový aparát vysvětlující leccos, co je v dopisech jen naznačeno.

Korespondence Hannah Arendtové a Gerharda Scholema se čte jako román, jehož konec nelze vyzradit. Můžeme sledovat myslitelské zrání politické teoretičky, která byla filozoficky nezaškatulkovatelná a svými postoji často kontroverzní, ovšem vždy myslela ostře a inspirativně. Evidentně inspirovala i Scholema, sionistu, anarchistu a dle svých slov "starého náboženského reakcionáře", který u své korespondentky doufá v buberovské "obrácení".

Tato kniha je dokladem, že společnost není polarizovaná pouze dnes. Mění se jen okolnosti, spouštěče a kulisy polarizace. V režii Arendtové a Scholema je však radost takové polarizované přemýšlení pozorovat.