Předmluva

Této knize bude asi rozumět jen ten, kdo už myšlenky, jež jsou v ní vyjádřeny – nebo myšlenky podobné – sám promýšlel. – Není tedy učebnicí. – Svého cíle by dosáhla, kdyby tomu, kdo ji čte s porozuměním, přinesla potěšení.

Kniha se zabývá filosofickými problémy a ukazuje – jak se domnívám –, že formulace těchto problémů stojí na neporozumění logice našeho jazyka. Celý její smysl by se dal shrnout asi takto: Co se vůbec dá říci, dá se říci jasně; a o čem nelze mluvit, k tomu se musí mlčet.

Kniha chce tedy vytyčit hranice myšlení, či spíše – nikoli myšlení, ale výrazu myšlenek: Nebo k vytyčení hranic myšlení bychom museli být s to myslet obě strany této hranice (museli bychom tedy být schopni myslet něco, co se myslet nedá).

Hranice se tudíž dá vytyčit jen v jazyce a to, co leží mimo tuto hranici, bude zkrátka nesmysl.

Nechci posuzovat, jak dalece se mé snažení kryje se snahami jiných filosofů. To, co jsem zde napsal, si v jednotlivostech vůbec nečiní nárok na novost; a proto neuvádím žádné zdroje. Je mi to-tiž lhostejné, zda už přede mnou totéž promýšlel někdo jiný.

Jen bych rád uvedl, že za podnět ke svým myšlenkám vděčím do velké míry velkolepým dílům Fregovým a pracím svého přítele pana Bertranda Russella.

Má-li tato práce nějakou hodnotu, pak spočívá ve dvojím. Zaprvé v tom, že jsou v ní vyjádřeny myšlenky, a tato hodnota je tím větší, čím lépe jsou tyto myšlenky vyjádřeny – tedy čím lépe se podařilo udeřit hřebík na hlavičku. – Jsem si vědom, že v tomto ohledu jsem zdaleka nedosáhl hranic možností. Prostě proto, že mé síly na takový úkol nestačí. – Třeba přijdou jiní a provedou to lépe.

Naproti tomu pravdivost zde sdělených myšlenek se mi zdá nenapadnutelná a definitivní. Jsem tedy toho mínění, že v tom podstatném jsem dané problémy vyřešil s konečnou platností. A pokud se v tom nemýlím, pak hodnota této knihy spočívá zadruhé v tom, že ukazuje, jak málo se dosáhne tím, když se vyřeší.

L. W., Vídeň 1918

1[ 1 ]

Svět je vše, co je zkrátka tak.

1.1

Svět je souhrnem faktů, nikoli jednotlivin.

1.11

Svět je určen fakty a tím, že jsou to všechny fakty.

1.12

Souhrn faktů totiž určuje, co tak zkrátka je a co tak zkrátka není.

1.13

Fakty v logickém prostoru jsou svět.

1.2

Svět se rozrůzňuje do faktů.

1.21

Něco tak může zkrátka být nebo tak zkrátka nebýt a vše ostatní může zůstat stejné.

2

To, co je zkrátka tak, fakt, je existence stavů věcí.

2.01

Stav věcí je propojení předmětů (věcí, jednotlivin).

2.011

Pro jednotlivinu je podstatné, že může být složkou stavu věcí.

2.012

V logice není nic nahodilé: Pokud se jednotlivina v nějakém stavu věcí vyskytovat může, pak musí být možnost toho stavu věcí už v oné jednotlivině prejudikována.

2.0121

Vypadalo by to takřka jako náhoda, kdyby se k jednotlivině, jež by mohla existovat sama pro sebe, dodatečně hodila nějaká situace.

Pokud se mohou jednotliviny ve stavech věcí vyskytovat, pak to musí už mít v sobě.

(Cosi logického nemůže být pouze možné. Logika se zabývá každou možností a všechny možnosti jsou jejími fakty.)

Jako si vůbec nemůžeme myslet prostorové předměty mimo prostor a časové mimo čas, nemůžeme si myslet žádný předmět mimo možnost jeho propojení s jinými.

Mohu-li si myslet předmět v propojení stavu věcí, pak si jej nemohu myslet mimo možnost tohoto propojení.

2.0122

Jednotlivina je samostatná v tom, že se může vyskytovat ve všech možných situacích, avšak tato forma samostatnosti je formou souvislosti se stavem věcí, formou nesamostatnosti.

(Není možné, aby se slova objevovala na dva způsoby, sama a ve větě.)

2.0123

Když předmět znám, pak znám také všechny možnosti jeho výskytu ve stavech věcí.

(Každá taková možnost se musí nacházet v povaze toho předmětu.)

Nelze dodatečně najít nějakou novou možnost.

2.01231

Abych předmět znal, nemusím sice znát jeho externí vlastnosti, ale musím znát všechny jeho vlastnosti interní.

2.0124

Jsou-li dány všechny předměty, jsou tím dány i všechny možné stavy věcí.

2.013

Každá jednotlivina je (jakoby) v prostoru možných stavů věcí.

Tento prostor si mohu myslet prázdný, jednotlivina bez prostoru však nikoli.

2.0131

Prostorový předmět se musí nacházet v nekonečném prostoru. (Bod prostoru je místo pro argument.) Skvrna ve zrakovém poli sice nemusí být červená, ale musí mít nějakou barvu: má kolem sebe takříkajíc prostor barev. Tón musí mít nějakou výšku, předmět hmatu nějakou tvrdost atd.

2.014

V předmětech je možnost všech situací.

2.0141

Možnost jeho výskytu ve stavech věcí je formou předmětu.

2.02

Předmět je jednoduchý.

2.0201

Každou výpověď jež se týká komplexů, lze rozložit na výpověď jež se týká jejich složek, a na věty, jež ty komplexy v úplnosti popisují.

2.021

Předměty tvoří substanci světa. Proto nemohou být složené.

2.0211

Kdyby svět neměl substanci, pak by to, zda má nějaká věta smysl, záviselo na tom, zda je nějaká jiná věta pravdivá.

2.0212

Nebylo by pak možné narýsovat obraz světa (pravdivý nebo nepravdivý).

2.022

Je zjevné, že i vymyšlený svět, sebeodlišnější od světa skutečného, musí mít se skutečným světem něco společného – formu.

2.023

Tato pevná forma sestává právě z předmětů.

2.0231

Substance světa může určovat pouze formu, nikoli materiální vlastnosti. Ty jsou totiž znázorněny teprve větami – jsou vytvořeny konfiguracemi předmětů.

2.0232

Volně řečeno: Předměty jsou bezbarvé.

2.0233

Dva předměty stejné logické formy se od sebe – odhléd-neme-li od jejich externích vlastností – liší jen tím, že jsou různé.

2.02331

Buď má věc vlastnosti, jež nemá žádná jiná, a pak ji lze bez dalšího vydělit od ostatních popisem a poukázat na ni; nebo je dáno více věcí, jež mají všecky své vlastnosti společné, a pak je zhola nemožné na některou z nich ukázat.

Pokud se totiž věc ničím nevyčleňuje, pak ji vyčlenit nemohu, nebo by se právě tím vyčleňovala.

2.024

Co existuje nezávisle na tom, co je zkrátka tak: to je substance

2.025

Je formou i obsahem.

2.0251

Čas, prostor a barva (zbarvenost) jsou formami předmětů.

2.026

Pouze jsou-li zde předměty, může zde být nějaká pevná forma světa.

2.027

Pevné, existující a předmět jsou jedno.

2.0271

Předmět je to pevné, existující; konfigurace je to proměnlivé, nestálé.

2.0272

Konfigurace předmětů tvoří stav věcí.

2.03

Ve stavu věcí jsou v sobě předměty zaklesnuty jako články řetězu.

2.031

Ve stavu věcí se k sobě předměty navzájem mají určitým způsobem.

2.032

Způsob, jak jsou předměty ve stavu věcí provázány, je strukturou toho stavu věcí.

2.033

Forma je možnost této struktury.

2.034

Struktura faktu sestává ze struktur stavů věcí.

2.04

Souhrn existujících stavů věcí je svět.

2.05

Souhrn existujících stavů věcí také určuje, které stavy věcí neexistují.

2.06

Existence a neexistence stavů věcí je skutečnost.

(Existenci stavu věcí nazýváme také kladným faktem, neexistenci faktem záporným.)

2.061

Stavy věcí jsou vzájemně nezávislé.

2.062

Z existence nebo neexistence nějakého stavu věcí nelze usuzovat na existenci nebo neexistenci nějakého jiného stavu věcí.

2.063

Skutečnost v souhrnu je svět.

2.1

Děláme si obrazy faktů.

2.11

Obraz představuje situaci v logickém prostoru, existenci a neexistenci stavů věcí.

2.12

Obraz je modelem skutečnosti.

2.13

Předmětům odpovídají na obrazu prvky obrazu.

2.131

Prvky obrazu zastupují v obrazu předměty.

2.14

Obraz spočívá v tom, že se jeho prvky k sobě navzájem mají určitým způsobem.

2.141

Obraz je fakt.

2.15

To, že se prvky obrazu k sobě navzájem mají určitým způsobem, představuje, že se tak k sobě mají věci.

Tato vzájemná souvislost prvků obrazu se nazývá jeho strukturou a její možnost se nazývá jeho formou zobrazování.

2.151

Forma zobrazování je možnost, že se k sobě věci mají takjako prvky toho obrazu.

2.1511

Tak je obraz spjat se skutečností; proniká k ní.

2.1512

Je jako pravítko přiložené ke skutečnosti.

2.15121

Měřeného předmětu se dotýkají jen krajní body rysek.

2.1513

Podle takového chápání tedy patří k obrazu navíc také zobrazovací vztah, který z něj dělá obraz.

2.1514

Zobrazovací vztah sestává z přiřazení prvků obrazu a věcí.

2.1515

Tato přiřazení jsou jakoby tykadly obrazových prvků, ji-miž obraz vyhmatává skutečnost.

2.16

Aby byl fakt obrazem, musí mít se zobrazovaným něco společné.

2.161

V obraze a zobrazeném musí být cosi identického, aby jedno vůbec mohlo být obrazem druhého.

2.17

To, co musí mít obraz společné se skutečností, aby ji mohl nějak – pravdivě nebo nepravdivě – zobrazit, je jeho forma zobrazování.

2.171

Obraz může zobrazit každou skutečnost, jejíž formu má.

Prostorový obraz vše prostorové, barvený vše barevné atd.

2.172

Svou formu zobrazování však obraz zobrazit nemůže; vykazuje ji.

2.173

Obraz znázorňuje svůj objekt zvnějšku (jeho stanovisko je jeho formou znázornění), proto obraz znázorňuje svůj objekt pravdivě nebo nepravdivě.

2.174

Obraz však nemůže vystoupit mimo svou formu znázornění.

2.18

To, co musí mít každý obraz jakékoli formy společné se skutečností, aby ji vůbec mohl – pravdivě či nepravdivě – zobrazovat, je logická forma, to jest, forma skutečnosti.

2.181

Je-li forma zobrazování logickou formou, pak se obraz nazývá obrazem logickým.

2.182

Každý obraz je mimo jiné logický. (Naproti tomu např. ne každý obraz je prostorový.)

2.19

Logický obraz může zobrazovat svět.

2.2

Obraz má se zobrazeným společnou logickou formu zobrazování.

2.201

Obraz zobrazuje skutečnost tím, že znázorňuje možnost existence a neexistence stavů věcí.

2.202

Obraz znázorňuje možnou situaci v logickém prostoru.

2.203

V obraze je možnost situace, kterou znázorňuje.

2.21

Obraz se se skutečností shoduje, nebo neshoduje; je správný, nebo nesprávný, pravdivý, nebo nepravdivý.

2.22

Obraz znázorňuje, co znázorňuje, nezávisle na své pravdivosti či nepravdivosti, a to svou formou zobrazování.

2.221

To, co obraz znázorňuje, je jeho smysl.

2.222

Ve shodě nebo neshodě jeho smyslu se skutečností spočívá jeho pravdivost či nepravdivost.

2.223

Abychom rozpoznali, zda je obraz pravdivý, nebo nepravdivý, musíme jej se skutečností porovnat.

2.224

Z obrazu samého se to, zda je pravdivý nebo nepravdivý, nepozná.

2.225

Není žádný a priori pravdivý obraz.

[ 1 ]Desetinná čísla, řadící jednotlivé věty, naznačují logickou závažnost těchto vět, důraz, jaký na ně ve svém znázornění kladu. Věty n.1, n.2, n.3 atd. jsou poznámkami k větě č. n; věty n.m1, n.m2 atd. poznámkami k větě č. n.m; a tak dále.